"Dnešní stav vzdělávací politiky lze charakterizovat jednoduchým konstatováním – omezuje se na sledování pořadí v žebříčcích. Bez ohledu na to, zda se iniciují školské reformy, propagují pedagogické programy nebo požadují elitní univerzity s excelentním studiem, argument je vždy stejný: pořadí v žebříčku se musí zlepšit. V pozadí současné politiky vzdělání se nerýsuje sebemenší náznak názoru na vzdělání, a už vůbec ne jeho společenskopolitický koncept, vzdělávací politiku lze redukovat na jedinou otázku: Na jakém místě jsme?“ „Čím více se na nějaké univerzitě nebo škole mluví o zajištění kvality, tím méně jde o kvalitu – ale naopak o rozpuštění kvality v kvantitě. Veškeré specifické danosti, vykonaná práce a také nedostatky se v takové instituci a u lidí v ní pracujících převádějí na čísla, a tak mizí. Protože si už nikdo nechce dát tu práci, aby článek, který má posoudit, také přečetl, je dobré vědět, v jakém časopise článek vyšel, jaký impaktový faktor časopis má a jaký počet bodů lze tedy takovému článku přisoudit. Když se vynásobí počet publikací číslem impaktového faktoru časopisu, lze podle výsledného čísla každoročně stanovit pořadí vědců. Tak se získá bezpečný znak kvality, aniž by člověk musel přečíst jedinou řádku z toho, co vědci publikovali.“

Žádný prostý recept neexistuje, ale snad si mohu dovolit konstatování, že permanentní vzdělávací reformy a neustálé evaluace nás všechny unavují. Možná že největší Liessmannův objev spočívá v tom, že v každé evaluační metodice a reformě rozpoznal nějaký skrytý „motorek“, který automaticky generuje další metodiky a reformy. V praxi to vidíme docela jasně, ale že jde o jistý druh byrokratického zákona, nám zatím unikalo.

Industrializace vzdělávání

KONRAD PAUL LIESSMANN, Teorie nevzdělanosti